Nabytou závodní neděli jsem měl po dlouhé době také já s bráchou. Po dvou a půl letech opět spolu na závodech a na sajdkáře. Tentokrát ovšem silniční. Účast v tomto závodě byla dohodnuta teprve týden před samotným závodem. Jediné naše testování bylo, že jsme přijeli vyzkoušet k majiteli Jirkovi Humlovi, jestli se do motorky poskládáme. Takže bez tréninku hurá na závody a zrovna na takovém speciálu, jakým dvoutaktní Suzuki GT 750 řádně vytuněná, rozhodně je.
V sobotu ráno s dětmi na závod MTB do Bozéňova a potom už rychle na závody do Mělníka.
Po podvečerní prohlídce trati nás trochu přešel humor. Ne že by snad byl okruh špatný. Sem tam nějaký ten hrbol, ale jinak profilem i zatáčkami moc pěkný městský okruh. Jenomže právě to kouzlo městských a přírodních okruhů způsobilo, že se nám tak trochu stáhli půlky k sobě.
Před nedělním tréninkem jsme poprvé nastartovali půjčený závodní stroj. Jak se blížil čas tréninku pomalu jsme se soukali do kombinéz a přišla obvyklá předstartovní nervozita. Jenomže čekání v předstartovním prostoru z důvodu odstranění oleje po dvou pádech v kategorii motocyklů, bylo pro nás opravdovou zkouškou nervů, bylo to tady a teď. V tenhle moment nám docela pomohl ostřílený matador Honza Exner, který se vžil do naší situace a jako zkušený psycholog jen tak prohodil jednu dvě věty a ono to tak nějak pomohlo.
V prvním kole tréninku kolem nás soupeři proletěli jako vítr, a my jsme si začali osahávat Sůzu. Důležité bylo stále myslet na t,o že mám sajdu na levé straně, protože celou závodnickou kariéru jsme jeli pravou. Největší problém pro mě, který ujel na silniční motorce za celý život sotva 100 km byl odhad rychlosti a s tím spojený odhad, kdy začít brzdit do zatáček. Trénink byl za námi a napětí z neznámého opadlo.
Věděli jsme, že dojet do cíle závodu bychom mohli zvládnout a přitom snad i předjet některé soupeře na slabších motorkách.
Začali jsme fungovat jako při sajdkárkrosu, tak trochu jako závodníci. S bráchou a se zbytkem týmu se řešilo, co děláme úplně špatně a s Jirkou Humlem, jak to udělat lépe.
Přišel start závodu, který se nám povedl a odjeli jsme pátí. V první rychlé zatáčce po startu byla šance být čtvrtý ale na jistotu jsme se necpali před kluky, kteří byli v měřáku rychlejší. Asi dva kilometry to bylo na kontakt s první čtveřicí, ale jejich rychlost byla pro nás, s našimi zkušenostmi a dovednostmi se silnicí na hranici rizika. Začali jsme jet tak, abychom se něco naučili Ačkoliv nám špice ujížděla, naše časy na kolo se lepšily a byl tam znatelný progres.
Jeden ze soupeřů před námi v posledním kole boural a my tak poskočili na čtvrté místo. I když to bylo pro nás pěkné umístění nebylo to důležité. Odmávnutí šachovnicí, průjezd cílem a byli jsme s bráchou šťastní a plní dojmů.
Parta lidí kolem nás nám pomohla postavit se na start s tímto krásným strojem a vyzkoušet svět míhajících se obrubníků a balíků slámy, s vůní kožených kombinéz a rozpáleného asfaltu.
Bylo to přesně to, co jsme s Markem potřebovali, směs adrenalinu a benzínu namíchaná mezi spoustou těch správných bláznů všude kolem nás.
Děkujeme fanouškům, kteří za námi přijeli i když věděli, že nevyhrajeme. Sponzorům a přátelům, kteří nám pomohli s účastí a vybavením na tomhle závodě. Karlovi Březinovi, že nám dal termín, Pepovi Přibylovi za mnoho úsilí. Petrovi Duškovi za dopravu.
Ale hlavně děkujeme klukům Jirkovi a Vojtovi Humlovi za důvěru, kterou nám dali, když nám půjčili a perfektně připravili závodní speciál.
S pozdravem Vašek a Marek Rozehnalovi
PS: Jo a také děkujeme manželkám za to, že o nás měly strach.
